K vodopádu, k jezeru a na vrchol kopce

Nejkrásnější vodopád ve Skotsku, bez debat. Za ním jezero, kde se dá koupat, a cestou na kopec daleké výhledy do krajiny fantasy filmů.

Zmokneme, nezmokneme, uvidíme něco, nebo se všechno zahalí do mlhy? Jediná skotská jistota ohledně počasí je to, že je nejisté. Oblohu sice spíš více než méně zakrývaly mraky, ale vypadalo to, že by se mohlo vyčasit a když budeme mít kliku, nemuselo by pršet. Takže vyrážíme. 

Vodopády jsou atrakcí, ke které míří desítky turistů denně: zaparkují na dně údolí a vyšlápnou si nahoru k jezeru. Někteří. Jiným stačí jen trochu povylézt, vidí vodopád a jsou zpátky do svého autíčka a odfrčí pryč. Nevědí, že viděli jen malý kousíček atrakce a že to nejlepší je "za rohem".

My chce víc, jako obvykle... Dopřát si řádný několikahodinový výšlap, bude to zhruba 14 km.

Ohon šedé klisny

Vodopád Grey Mare's Tail je bez debat jeden z nejpůsobivějších ve Skotsku. Potok Tail Burn (burn je skotský výraz pro vodní tok, který je větší než potůček, ale menší než řeka) vytéká z jezera Loch Skeen (loch se ve Skotsku říká jezerům, je to ve skotské gaelštině, totéž jako anglické 'lake'), padá 60 metrů dolů roklinou a vytváří při tom kaskády, které jsou páté nejvyšší v Británii. Svůj název si údajně vysloužil tím, že připomíná koňský ohon.

Pěšina vede po pravé straně strže. Je sice strmá, ale jde se po ní pohodlně, místy jsou vybudované kamenné schůdky a občasné přeskakování vody, kamenů a blátivých plácků, které tu vytvořily minulé deštivé dny, patří k věci. Napřed jsem si také myslela, že to, co je vidět odspodu, je všechno, a tak jsem překvapená a nadšená, když postupně vidím další a další vodopády a kaskády. Pod jedním je tůňka, za horkého dne bych možná neváhala... Na obloze se objevují modré až blankytné plácky a krajina kolem dostává úplně jiný šmrnc.

Za tři čtvrtě hodiny jsme nahoře, u místa, kde potok vytéká z jezera Loch Skeen. Kam se poděla plnoštíhlá žena s tílku a s denním batůžkem, která nás cestou předběhla? Nikde ji nevidím.

Chceme jezero obejít zprava, dostat se na horu trčící a tyčící se nad jeho druhým koncem, pak dojít na ještě vyšší horu a po jejím svahu sestoupit zpátky k vodopádům a stejnou cestou dolů k parkovišti.

Tady už je trochu zamženo kolem jezera, modrá se z oblohy vytratila a honí se tu šedivé a šedobílé mraky. Taky tady fouká. Vrcholky obou nejvyšších kopců jsou chvíli vidět, chvíli méně a občas vůbec.

Voda, mokřina, bažina...

Loch Skeen leží v pusté a odlehlé krajině. Je to nejvýše položené velké a přírodní jezero v Southern Uplands, 500 m nad hladinou moře, vydloubnuté a naplněné menšími ledovci z poslední doby ledové. Jeho vody jsou čiré a čisté a žije v nich britská nejvzácnější sladkovodní ryba, síh malý, kterého sem před několika lety vysadili. Na jednom z ostrůvků na jižním konci jezera kdysi hnízdil pár orlů skalních, ale je to dávná minulost, poslední z nich byl zabit v 19. století. Nicméně, nedaleko odsud, na druhé straně hory White Coomb, se rozkládá území, kde orli žijí, a tak mám dalekohled v pohotovosti, kdyby některý z nich náhodou zabloudil k jezeru.

Pěšina vede mezi vřesem, po odhalené a zvětralé rašelině, zatím v suchu. Po chvíli se vyjasní záhada, kam zmizela spěchající turistka: plave si v jezeře. Jen v plavkách, bez neoprenu. Na vteřinu si představím, jak studená voda asi je, oklepu se a přidám do kroku, pro zahřátí.

Kolem jezera to nejde tak rychle, pohodlně a bezbolestně jako nahoru k jezeru. Půda je zvětralá, pěšina se na chvíli objeví, ale pak zmizí, pohlcená odhalenou rašelinou a také zatopená. Věděla jsem, že cestou budou mokřiny, ale jejich rozsah mě trochu zaskočil. Podél celého jezera až na úpatí Lochcraig Head je to v podstatě pořád mokřinou. Eroze místy dosahuje stavu jako kdyby tady řádil splašený bagr. Snažím se udržet si boty co nejdéle suché, poskakuju z trsu na trs, hledám pevnou půdu pod nohama a ze všech sil se snažím dobře číst všechny podezřelé plácky, vážně nechci zahučet do bažiny po pás či ještě hlouběji. Nejsem si jistá, zda bych byla vytažitelná pouze jedním člověkem. Vždyť tady ani nemůže vrtulník se záchranáři přistát!

V jednu chvíli visím na plotě a snažím se nějak přeručkovat mokřinu rozkládající se po obou stranách drátěného plotu. Dva kůly, které potřebuji k úspěšnému zdolání asi 2,5metrového úseku jsou vyviklané, a tak na tom plotě poněkud vlaju. V duchu se omlouvám farmáři, jemuž plot patří, ale vzhledem k jeho stavu asi nejsem první, kdo ho použil k překonání bažiny.

Nevyhnutelně došlo k situaci, kde není jak mokřiny obejít, aniž by mi nenateklo do bot, přeskakuju viditelně vodnaté plochy, ale na druhé straně není pevný břech, a tak mi noha zajede do vody a je to. Pak už jsem trochu méně útlocitná. Utěšuju se tím, že mám dobré ponožky, které hřejí, i když jsou mokré. Když je však voda ledová, a to tady je, je teprve konec května a jaro sem nahoru ještě nedorazilo, tak to ani silné merino ponožky nezachrání.

Konečně jsme překonali rozlehlé vřesoviště a začínáme stoupat na Lochcraig Head, 801 m vysokou horu. Cesta je jednoduchá: pořád sledovat kamennou zídku. Jednoduchá, ale strmá, leč většinou suchá, nebo alespoň výrazně méně vodnatá než na vřesovišti.

Vzhůru na kopec

Jak se dostáváme výš, pohled na jezero pod námi je čím dál chytlavější a působivější a otvírá se výhled na východ na oblé kopce a jejich srázy spadající do údolí mezi nimi a na vřesoviště a zeleň na jejich svazích. Těsně nad kopci je obloha šedobílá, ale nad tou světlou peřinou leží temná deka a člověk ví, že tady nejsou s přírodou žádné žerty.

Na vrcholku Lochcraig Head pořádně fouká, ale nepospíchám dál, chci se chvíli kochat výhledy a udělat asi tisíc fotek, z nich použitelných bude pár, jako vždycky. 

Když se konečně rozhoupu, dlouze scházíme do sedla a přitom obdivuji kopce na severu, jeden za druhým naskládané a táhnoucí se do dálky. 

Sestup do sedla Talla Nick je prudký, dole je mokro a pak zase musím strmě nahoru. Další úsek je sice stále vzhůru, ale už pozvolněji, je tu víc trávy než vřesu, i když i tady jsou mokřiny, kterým je třeba se vyhnout cestou na Firthybrig Head ve výšce 766 m a pak dále přes Donald´s Cleuch a Firthhope Rig. Navigace je stále jednoduchá a neměnná: podél plotu (a u brány doleva...). Z Firthhope Rig je poslední klesání do sedla před závěrečným výstupem a pak už pozvolna stoupáme na vrcholek White Coomb.  

Nejvýš a pak zase dolů

Kamenná mohyla vyznačuje vrcholek hory White Coomb, 821 m, nejvyšší v hrabství Dumfriesshire. Počasí je dostatečně jasné, aby odsud byl výhled alespoň trochu odměňující vynaloženou námahu. Ale když je jasno, musí to tu být zážitek s rozhledem hodně dodaleka.

Sestup z White Coomb je spíš pomalejší, klesání je prudké a plné kamenů, v jednu chvíli se vyhýbáme a obcházíme skálu a tepre když jsme níže, vidíme, jak nebezpečné by bylo namířit si to rovnou přímo dolů. Tahle skála je neschůdná, pád nevyhnutelný.

Většinu cesty máme vpravo pobořenou kamennou zídku, místy se úplně ztrácí. Je jich tady všude kolem plno, vystavěné ručně, tzv. za sucha, bez použití malty. Stavěli je hlavně v 18. století, aby zlepšily podmínky pro farmáře z okolí chovající ovce. Mnohé z nich dnes nahrazují drátěné ploty, mnohdy s ostnatým drátem nahoře, které kopírují pobořené zídky.

Za celou dobu, co jsme vyšli od jezera, jsme potkali jenom dva lidi, dvojici přicházející od jezera při sestupu z Lochcraig Head, jinak ani noha. Když jsme minuli nebezpečnou skálu, byl tam jakoby terénní schod, pod nímž stezka pokračovala dál dolů a blíže k civilizaci. Široko daleko ani na dohled nikdo, ideální místo odskočit si. Ještě jsem ani nedokončila proces, když slyším Nigelovo varovné volání  "honem honem, někdo se blíží...".

Narušitel mě úplně odzbrojil: chlapík, který vypadal skoro jako rakouský horal a ve věku, který na takovémhle kopci ani ve Skotsku tak úplně často nepotkáte. Dali jsme se do řeči, ukázalo se, že je Kanaďan z Montrealu, teď je ve Skotsku na třítýdenní dovolené, jeho sestra žije v 66 km vzdálené Gretně, tak je u ní, a na tenhle kopec leze už potřetí. Samozřejmě jsem se zeptala, kolik mu je: 86. Ten mě teda dostal!

Zdárně jsme sestoupili až k potoku Tail Burn, ale chvíli trvalo, než jsme našli místo, kde se dalo po kamenech přeskákat na druhou stranu. Dál už to bylo jednoduché, známou pěšinou dolů. Po chvíli jsme minuli chlápka odpočívajícího na kameni u pěšiny. Trochu plnějšího tvaru, u nohou batoh a další tašku, ze které čouhaly plechovky piva, složený rybářský prut. Červený ve tváři, viditelně zpocený a zjevně toho měl pro danou chvíli plné kecky. Seděl tam už drahnou chvíli, vědli jsme ho při sestupu. Kolik mu bylo? Řekla bych raný padesátník... Kanaďan by to strčil do kapsy i s jeho zavazadly.

Trochu jsem se zdržela pozadu, protože fotím mobilem, blbě, ale pořád... Slyším divný dlouhý skřípavý zvuk, který se opakuje, zjevně nějaký pták. Chvíli mi trvá, než mi to dojde: to přece musí být sokol! Sokol stěhovavý. Zaostřuju na skálu, odkud se ozývá a myslím si, že ho vidím. A vzápětí už plachtí vzduchem, typicky nahoru ohnuté konce křídel, takže vypadá jako letadlo. Pozoruju ho, dokud se neusadí na skále a pak se znovu zvedne a vzápětí se objeví druhý sokol, připadá mi větší než první – takže tenhle druhý je samice, u sokolů je samec menší. Logické vysvětlení: někde tady hnízdí a nespíš mají i mláďata. Pozoruji je, dokud se neodmlčí a nezmizí mi z očí, teprve pak pokračuji z kopce dolů a k parkovišti, v naprosté euforii. Nebyli to orli, ale jsem navýsost spokojená. Lepší záver výšlapu jsem si nemohla přát.